Finalisté LSFH 2026: Daniel Ronen

07.10.2026 07:15

 

1. Zaniklé objekty - Böhmův hostinec

 
z našeho vrchu hostinec neuvidíš
jsme tu moc vysoko
 
a i kdyby
večer už přece nikdo nesvítí
to jen směrovky estonského kamioňáka
nachází hnědé oči
nočního hlídače lomu
 
dodechuj, tiskni se
vší vůlí
k trhavým krokům mých sousedů,
ke hřmění kolon
břidlicových soch
            vždyť z jejich lebek neuniká světlo
                        když se poraženě ukládají
                                    do suchých zavlažovacích příkopů
 
zdá se ti do dobré?
a není ti zima?
 
 
 
2.
 
pojď
zvnitřnit naleziště
učit se domov
proti létům
náznaků plovacích blan
když už odejít
tak jen skrz
třeba i vzpomínku
 
jedna:
babička sedí večer u zpráv
předstírá s rukama ve vzduchu
že vyčesává vši
jemně
a pak taky ne
 
dvě:
vesnicí táhnou zamlklé bandy
podomních anatomů
tajně po nocích sčítají lid
přes okýnko na verandě
ohořelé depeše
nacházíš kilometry daleko
 
 
 
3.
 
čeká nás rodinná oslava
vpleteš mi střepy do vlasů?
            nebo bodláčí
            škvora
v neděli stoupal z údolí kouř
a kavalerista vymáhal rtuť
kterou si věřící schovávali po kapsách
je červen
děti se bojí
s prakem v ruce
 
pod náspem
            chystáme dubové stoly a
            mažeme stříbro blátem
nebe těžkne pohledem
poučená zvířata putují umírat
do národní zóny rádiového klidu
 
 
 
4.
 
cesty na Jih jsou suché a pevné
na trase Geologická – Smíchovské nádraží
trhá slunce kolejnice až metr do vzduchu
i se žlabem
vytahuji notes
pečlivě zaznamenávám
budoucí poutní místa
s kůží a s peckami
v těle je žár
lze ho však odložit
 
cizí sny jsou larva mravkolva
na jazyku zeměměřiče
když ji polyká
tíhne ke gradientu
optimalizuje logistiku třpytivých úsměvů
            dva jsou doručeny
            ke každé kontrolované detonaci
 
 
 
5.
 
Měla jsem dnes ve škole za úkol
si zapamatovat jak dlouho
ti trvá cesta do práce
jak dlouho ti vydrží ruka ve škrtidle
jak hlubokou můžeš mít
na dvoře studnu
ve kterém roce tě vymysleli
v kolik máš být dnes doma
 
neuhýbej pohledem
budu ho cítit v lopatkách
když stojím po kolena
ve vyschlé trávě
a prsty u nohou zoufale
cpu do děr po vytrhaných kořenech
 
neuhýbej pohledem
zdi se budí v noci
hrají s tebou
cukrkávalimonádačajrum-
tak zas zítra
a hlavně neuhýbej
 
neuhýbej pohledem
ale naše oči se potkají
zásadně jen v infračerveném
spektru
a i kdyby ne
kdo mi to kdy uvěří
koho zachrání svědectví
zvlášť když mé oči rostly
pro puškohledy
a ztrácí ostrost
pod padesát metrů
 
já dnes už jen jako obličej vypadám
má slova jsou dnes jen zvuky
a při svíčce si ráda nalhávám
že vím, co je to pohled
že vím, jak ho opětovat.
 
 
 
6.
 
před oknem autobusu se střídají
distribuční centra
mám štěstí
jejich okamžiky jsou shovívavé
míjí tepny
i šlachou projdou čistě
když se budím na hranicích
cítím, jak se mi stopové množství jejich chladu
vpíjí do klína
vracím pas pohraničníkovi
ptám se ho, jestli je duše
most
nebo monoxyl
a jaké to je
strážit spícího člověka
„hlupáčku, vždyť my budeme brzo
ale úplně průsvitní
a naše zděděná zorná pole
rozeznají všechnu faleš“
            prohlížím si jeho krajinu
            kde trhlina potvrzuje věčnost bodu
            kde zduřelé stíny protíná zpěv
 
 
 
Daniel Ronen se narodil v roce 2000, jeho působištěm je Kosoř.
 
Kompletní přehled finalistů 54. ročníku Literární soutěže Františka Halase je k dispozici zde.
Vyhlášení výsledků je plánováno na 24. října 2026 v Kunštátu.
 
Literární soutěž Františka Halase
54. ročník
Daniel Ronen
nar. 1.1.2000
Čsl. Armády 165, 252 26, Kosoř
tel. 777 404 811
e-mail: danie.ronen @gmail.com
1. Zaniklé objekty - Böhmův hostinec
z našeho vrchu hostinec neuvidíšjsme tu moc vysoko
a i kdybyvečer už přece nikdo nesvítíto jen směrovky estonského kamioňákanachází hnědé očinočního hlídače lomu
dodechuj, tiskni sevší vůlík trhavým krokům mých sousedů,ke hřmění kolonbřidlicových sochvždyť z jejich lebek neuniká světlokdyž se poraženě ukládajído suchých zavlažovacích příkopů
zdá se ti do dobré?a není ti zima?
2.
pojď
zvnitřnit naleziště
učit se domov
proti létům
náznaků plovacích blan
když už odejít
tak jen skrz
třeba i vzpomínku
jedna:
babička sedí večer u zpráv
předstírá s rukama ve vzduchu
že vyčesává vši
jemně
a pak taky ne
dvě:
vesnicí táhnou zamlklé bandy
podomních anatomů
tajně po nocích sčítají lid
přes okýnko na verandě
ohořelé depeše
nacházíš kilometry daleko
3.
čeká nás rodinná oslava
vpleteš mi střepy do vlasů?
nebo bodláčí
škvora
v neděli stoupal z údolí kouř
a kavalerista vymáhal rtuť
kterou si věřící schovávali po kapsách
je červen
děti se bojí
s prakem v ruce
pod náspem
chystáme dubové stoly a
mažeme stříbro blátem
nebe těžkne pohledem
poučená zvířata putují umírat
do národní zóny rádiového klidu
4.
cesty na Jih jsou suché a pevné
na trase Geologická – Smíchovské nádraží
trhá slunce kolejnice až metr do vzduchu
i se žlabem
vytahuji notes
pečlivě zaznamenávám
budoucí poutní místa
s kůží a s peckami
v těle je žár
lze ho však odložit
cizí sny jsou larva mravkolva
na jazyku zeměměřiče
když ji polyká
tíhne ke gradientu
optimalizuje logistiku třpytivých úsměvů
dva jsou doručeny
ke každé kontrolované detonaci
5.
Měla jsem dnes ve škole za úkol
si zapamatovat jak dlouho
ti trvá cesta do práce
jak dlouho ti vydrží ruka ve škrtidle
jak hlubokou můžeš mít
na dvoře studnu
ve kterém roce tě vymysleli
v kolik máš být dnes doma
neuhýbej pohledem
budu ho cítit v lopatkách
když stojím po kolena
ve vyschlé trávě
a prsty u nohou zoufale
cpu do děr po vytrhaných kořenech
neuhýbej pohledem
zdi se budí v noci
hrají s tebou
cukrkávalimonádačajrumtak
zas zítra
a hlavně neuhýbej
neuhýbej pohledem
ale naše oči se potkají
zásadně jen v infračerveném
spektru
a i kdyby ne
kdo mi to kdy uvěří
koho zachrání svědectví
zvlášť když mé oči rostly
pro puškohledy
a ztrácí ostrost
pod padesát metrů
já dnes už jen jako obličej vypadám
má slova jsou dnes jen zvuky
a při svíčce si ráda nalhávám
že vím, co je to pohled
že vím, jak ho opětovat.
6.
před oknem autobusu se střídají
distribuční centra
mám štěstí
jejich okamžiky jsou shovívavé
míjí tepny
i šlachou projdou čistě
když se budím na hranicích
cítím, jak se mi stopové množství jejich chladu
vpíjí do klína
vracím pas pohraničníkovi
ptám se ho, jestli je duše
most
nebo monoxyl
a jaké to je
strážit spícího člověka
"hlupáčku, vždyť my budeme brzo
ale úplně průsvitní
a naše zděděná zorná pole
rozeznají všechnu faleš"
prohlížím si jeho krajinu
kde trhlina potvrzuje věčnost bodu
kde zduřelé stíny protíná zpěv

Štítky:

|

Zpět