xx něco 

Projíždím halami prázdného města. 

Projíždím halami vzdušného města. 

Moc toho nemám. 

Jen silně namalované listí šerosvitu, 

zelený čas 

a vlání. 

Pandemizace 

Ve stěnách paneláků nacházíš trilobity. 

Povídej mi o sídlištích. 

Vlhký sny modernistů. 

Dny se skládají a rozkládají. 

Lidi prostě jen žijou pod řasami. 

Venčíš psa u menhiru přátelství a lásky 

z dob discopříběhu. 

V kaňonech šumí, 

jako by tam byly řeky, 

svištění aut. 

V betonu nových stanic vidíš zase přesličky. 

Stromy rostou až zakrývají slunce. 

V srdcích praskají žárovky. 

Tlukot 

Vše vybuchlo. 

Lidé lační. 

Mezi neobarvenými šedinami 

nemohu nalézt svou starou lásku. 

Nikam jsem nejela a přitom jela strašně dlouho. 

Odplula jsi po vodě. 

Jako poslední výšlehy (mileniálů) 

v Karlíně. 

Městskou dopravou plnou sedlin 

a šedivých vlasů. 

Nemohu vystát lomoz tohohle města. 

Nemohu již žít v jeho tichu. 

Srdeční chlopně mám plné žilek. 

Nemohu se zapojit do tlukotu jara. 

Nemohu nalézt své straší verze. 

Snad jsem se updatovala. 

Původní setting – nelze.

Asfalty 

Plíce se mi plní vodou všeho bývalého. 

„Tohle starý město moc pěkně nevoní.“ 

Prostrč mi hlavou mý rozhodnutí 

jasný jak proužky papíru. 

Domy se dají považovat za ruiny epoch. 

Šestka – nejpomalejší soumrak. 

Nevidíš, jak se rozlézá po patricijských stěnách? 

Holešovice – holá planina mého srdce. 

Žižkov? Ani nemluv samá pizza, pivo, párek. 

Až léto nažhaví asfalty. 

Nacpu se do mezery mezi jezdícími schody. 

Černý kašel 

To období, 

kapénkové infekce se šíří vzduchem, 

východoevropská města se topí. 

Praha vyčnívá jako výspa nad mračna oxidů. 

Stanice Kačerov 

je tak nesmyslně hnusná, až v ní vidíš krásu, 

co tam nenápadně vetknul 

architekt ing. v obleku z neprodyšně umělé látky 

zvané třeba velur, 

který už asi nežije. 

V Krči, nemocnice, sbírka bídy, 

proplaz se na jarním vzduchu. 

Pár posledních nádechů. 

Balíčky kostí. 

Utrpení se dost těžko měří. 

Jak trpěl třeba Jan Hanč, 

když ho osamělého 

protáhli stejnejma budovama. 

Balkóny, kde kouří doktoři. 

Dřevo okenic se odlupuje od tý doby co… 

A nic se nestane. 

Dávky samoty se mohou zvyšovat. 

Kostky na chodnících budou furt stejný. 

Jen občas zboří dům. 

Dospěje zase jedna generace. 

Jiná vymře. 

Vyhlásí se nový trendy. 

Zhodnotí její dědictví. 

Někdo si o tom něco přečte. 

Barokní kostely se teď zdají směšný jako památníky Lenina. 

Jaro svítí a svítí, ale spíš nešťastně – 

vždyť zase bude sucho. 

Půjdeme se podívat ke krematoriu. 

Jíst smažák. 

Snažit se za ten čas někam dohmatat. 

Šňupat rozhovory (a lidskou kůži). 

Mít pocit, že něco někam vede. 

A pro případ, že bych měla dítě, 

se nechat naočkovat proti černému kašli.

Marta Krausová (1992), Praha.

..

Kompletní přehled finalistů 49. ročníku Literární soutěže Františka Halase zde.

Vyhlášení výsledků je plánováno na 23. října 2021 v Kunštátu.