Básnický profil Vojtěcha Bartoše na internetových stránkách soutěže.

- - -

Literární soutěž Františka Halase, určená pro autorky a autory od 15 do 29 let včetně, probíhá nepřetržitě     od roku 1972. Od roku 2012 je pořadatelem soutěže Město Kunštát.

Podrobnosti k historii a současnosti Literární soutěže Františka Halase jsou k dispozici na internetových stránkách halasuvkunstat.cz a na www.facebook.com/LiterarniSoutezFrantiskaHalase.

- - -

Uznání poroty 54. ročníku Literární soutěže Františka Halase dále získali

Šimon Kinc (*2000)

Adéla Rotreklová (*1999)

Tomáš Vojáček (*1998)

Padesátého čtvrtého ročníku Literární soutěže Františka Halase pro mladé básníky a básnířky ve věku do třiceti let se zúčastnilo 109 autorů a autorek z celé České republiky. Zaslané příspěvky posuzovala porota ve složení Klára Goldstein (básnířka, překladatelka, literární vědkyně), Miroslav Chocholatý (literární kritik, vysokoškolský pedagog), Vojtěch Kučera (básník a příležitostný editor, dramaturg Literární soutěže Františka Halase a Pavel Zajíc (básník, redaktor).

Na dvoudenní setkání, které proběhlo v Kunštátu ze soboty na neděli 24. až 25. října 2026, přijala pozvání desítka finalistů a finalistek, jejichž tvorba byla představena i na internetových stránkách soutěže. Kromě již jmenovaných to byli Anna Fišerová, Tobiáš Janetzký, Kryštof Rajdl, Daniel Ronen, Petr Uram, Hynek Veselý. 

Knihy pro finalisty poskytla nakladatelství Dobrý důvod, Weles a Šimon Ryšavý. Finalisté obdrželi rovněž aktuální číslo obtýdeníku živé literatury Tvar.

- - -

Vyjádření poroty k tvorbě Vojtěcha Bartoše

Zaslané básně a texty Vojtěcha Bartoše ukazují na rukopisný materiál, který míří daleko a do obdivuhodné šíře, jak po stránce tematické, tak v rozmanitosti a mnohovrstevnatosti užitých forem a vypravěčských perspektiv. Svůj svět buduje a odhaluje s odvahou, jazykovou suverenitou a hlubokým zaujetím. Bartoš je básníkem specifického výrazu, při přechodu mezi jednotlivými vrstvami nekolísá, naopak, dokáže brilantně uchopit téma a vést ho nejnepředvídatelnějšími cestami k přesvědčivé gradaci. (Klára Goldstein)

Přijela mi před dům tatrovka. Vystoupil pán a bez optání mi vysypal celý náklad před dveře. Pak nasedl a odjel… a za pár minut přijel zase a pak zase a pak zase. A já tu teď stojím před hromadou potenciálu a mám dojem, že je tam snad všechno, co podle mne patří do poezie. Víte, já jsem totiž velký fanoušek komplexity a Vojtěch Bartoš právě doručil svoji doporučenou zásilku. Že je to neohleduplné? Že by to mělo být ohlášené dopředu, aby se člověk dokázal připravit zrovna na tuto poezii? Ani náhodou, čtenáři, ty si to pěkně odpracuješ. Při čtení poezie má téct pot. Poezie tě má mást, zavést do slepé uličky, vysmát se ti… tady lyrické pastviny nehledej.

Dobře, asi jste zklamaní, že nepíši o tom, co konkrétně se mi na poezii Vojtěcha Bartoše líbilo a proč se stal laureátem soutěže. Víte… to, co nám Vojtěch představil, je jen pilotní díl série, která bude postavená na příletech a odletech myšlenek, na postavách, které mluví jazykem, k němuž vám nikdo nedal slovník. Mám dojem, že je znám už celé století… A že je Bartoš zabije a udělá z nich jen materiál pro literární experiment? Ano, i to je možné. Jsem ochoten tohle riziko podstoupit a počkat si na celý příběh, který bude, doufám, strhující. (Pavel Zajíc)

- - -

Vyjádření poroty k tvorbě Šimona Kince

Šimon Kinc nás opět přesvědčuje o tom, že jeho hluboký zájem o člověka a vše živé ve všech myslitelných vazbách a kontextech společně s darem soustředěného pozorování, výzvou možnostem a hranicím jazyka a mimořádnou citlivostí ke světu, který často není slyšet, byť tvoří předivo naší existence i důvod toho, proč a jak myslíme, je východiskem pro zralou a věrohodnou poezii. (Klára Goldstein)

Považuji za vzácné, když ke mně stejná slova v různých chvílích promlouvají jinak. Četl jsem Šimonův konvolut básní několikrát a pokaždé to bylo jiné. A to je podle mne zásadní vlastnost, kterou by dobré básně měly mít. Tenhle náš svět je plný kontextů, které si nevybíráme. Míjejí nás, útočí na nás nebo bez povšimnutí umírají. Šimon je ale umně chytá, nechává tradici procházet vlastním jazykem, který je mi srozumitelný a dokáže ve mně probudit souznění. Dokáže vytvářet přesvědčivé obrazy současnosti, které přitom nejsou studené. Kinc si je modeluje vysoce osobitým způsobem. Dává si záležet, aby čtenář cítil, odkud mluví a co prožívá, zároveň mu však nechává prostor být v básni s ním. (Pavel Zajíc)

- - -

Vyjádření poroty k tvorbě Adély Rotreklové

Pro básně Adély Rotreklové je typické přesné pojmenování, jazyková úspornost a až chirurgická přesnost, s níž je každý verš důkladně destilován na hutné a výmluvné minimum. Nevyhýbá se však přitom náznakům a nedořečenosti, které vtahují čtenáře do mnohovrstevnatých a komplikovaných příběhů zdánlivě číhajících mezi řádky. (Klára Goldstein)

Adéla Rotreklová dokáže uhranout. Převaluje každé slovo a z neznámých výrazů nechává do textů vstupovat mystiku a tajemství. Opravdu cítím, že v jejích básních má váhu každé jednotlivé slovo, a obrazy, které tvoří, jsou pro mne obzvlášť dojemné. Vzpomněl jsem si, jak mi Vojtěch Kučera před lety v laudatiu psal o „rodové sounáležitosti“. Po přečtení Adélina úvodního diptychu mám dojem, že konečně vím, o čem mluvil. Zacházet se vzpomínkami je ošemetná disciplína, ale Adéla ví, jaký symbol zvolit, aby čtenáři připravila opravdu barvitou a emocionální jízdu. Bylo pro mne nesmírnou radostí číst tyto hluboce prožité, vyzrálé texty, které už mluví vlastním hlasem. (Pavel Zajíc)

- - -

Vyjádření poroty k tvorbě Tomáše Vojáčka

Poetika cyklu Tomáše Vojáčka svléká, obrábí, hněte a pasíruje řeč až na nejuvěřitelnější syrovou hmotu, která ve své přirozenosti drhne a skřípe a přitom unáší daleko, jak se od dobré poezie očekává. (Klára Goldstein)

Já ty obrazy, ta slova — já je přece odněkud znám! Běžím do knihovny a vytahuju Zimní dvůr od Bohdana Chlíbce. Ale počkat, ne, uf, je to jiné, je to své, má to pevné hrany a vlastní řád. Pokud bych hodnotil autory podle zapamatovatelnosti, svítila by mezi zaslanými příspěvky poezie Tomáše Vojáčka jako právě postavený maják. Domnívám se, že umná práce s formou je pro básníka obrovský dar. O to větší, když ji dokáže spojit se svébytným jazykem, díky němuž se ani v budoucnu v literárním světě neztratí. U Vojáčkových textů vzpomínám na dětství na vsi, na lidskou tuhost a nedobytné emoce v tvářích utahaných chlapů v hospodě. Někdo by možná mohl namítnout: pouhá stylizace. Já ale věřím, že i tohle patří k řemeslu, které se má básník naučit ovládat. Tomáš Vojáček je dávno po vyučení, tvoří svobodně a s neuvěřitelným sebevědomím. (Pavel Zajíc)

- - -

Fotogalerrie z dvoudenního setkání je k dispozici na facebokových stránkách soutěže.